„V šestém měsíci byl anděl Gabriel poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret, k panně zasnoubené s mužem jménem Josef z Davidova rodu, a ta panna se jmenovala Maria. Anděl k ní vešel a řekl: ‚Buď zdráva, milostiplná! Pán s tebou!‘“ (Lk 1,26-28)

„Milostiplná“ je řecky „kecharitomene“. Dědičný hřích je nedostatek Boží milosti, její ztráta. Ale Maria byla plná milosti, protože Bůh s ní měl mimořádný plán v řádu spásy. Každý člověk se rodí v dědičném hříchu. Bohorodička byla v tomto Božím plánu uchráněná dědičného hříchu proto, že měla být druhou Evou, matkou Spasitele a matkou nového pokolení. Ježíš je jednorozený Syn Boží, ale je také prvorozený. My, kteří jsme Ježíše přijali, jsme druhorození synové a dcery Přesvaté Bohorodičky. Ježíš to jasně vyjádřil v hodině své smrti. On řekl učedníkovi, který stál pod křížem a který reprezentoval celou církev: „Hle, tvá Matka!“ (J 19,27)

Kristus nám získal milost, abychom byli osvobozeni od dědičného hříchu a mohli získat věčný život. Maria byla od dědičného hříchu předem uchráněna pro Kristovy zásluhy, tedy nebyla jím vůbec poskvrněná. To je dogma o Neposkvrněném početí. Tento článek víry pravoslavná církev prakticky přiznává, ale neformuluje ho tak jako západní církev, která ho vyhlásila jako závazné učení v roce 1854 prostřednictvím papeže Pia IX.: „Blahoslavená Panna Maria byla od prvního okamžiku svého početí pro zvláštní milost a výsadu všemohoucího Boha, vzhledem k zásluhám Ježíše Krista, Spasitele lidského rodu, uchráněna jakékoliv poskvrny dědičného hříchu.“

Dogma o Neposkvrněném početí vychází z celého učení církve, i když bylo zformulováno teprve 8. 12. 1854. Většinou se daná pravda jasně formuluje, až když přichází nějaký problém. Proto také bylo vyhlášeno toto dogma. Pravoslavní zatím tuto terminologii nepřijímají, ale i oni nazývají Bohorodičku „Přečistá“. Tento termín je podobný termínu „neposkvrněná od hříchu“.

Podívejme se na teologické odůvodnění tohoto článku víry. Dogma o Neposkvrněném početí Panny Marie žádným způsobem neodporuje dogmatu o všeobecnosti dědičného hříchu a potřebě vykoupení. Tento článek víry říká: „Účelovou příčinou Mariina Neposkvrněného početí bylo její Božské mateřství.“ To jsou argumenty k jasné formulaci dogmatu o tom, že Maria byla počatá bez poskvrny dědičného hříchu. V Písmu svatém čteme, že už tehdy, když první lidé zhřešili a pak je Bůh vyhnal z ráje, řekl Bůh hadovi – ďáblovi: „Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ona ti rozdrtí hlavu…“ (Gn 3,15) Eva, první matka našeho pokolení, žádné nepřátelství s ďáblem neměla. Naopak, ona mu podala ruku a projevila přátelství. Uvěřila ďáblovi a otrava dědičného hříchu zasáhla nejenom ji, ale i celé její pokolení.

Novou ženou, která skutečně šlape hadovi – ďáblovi – na hlavu, je Ježíšova Matka. Pěkně to vyjadřuje kniha Zjevení ve 12. kapitole, kde se hovoří o drakovi, který chtěl zničit ženu, jež měla porodit. Tato kapitola začíná slovy: „A ukázalo se veliké znamení na nebi: Žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou dvanácti hvězd kolem hlavy.“ (Zj 12,1) Tento citát se vztahuje na Bohorodičku a v určitém smyslu i na církev. To, že se to vztahuje především na Bohorodičku, je řečeno v 17. verši: „Drak v hněvu vůči té ženě rozpoutal válku proti ostatnímu jejímu potomstvu…“ Kdo je tím potomstvem? Písmo svaté říká, že jsou to ti, „…kdo zachovávají Boží přikázání a drží se svědectví Ježíšova“. To jsou její duchovní děti.

Ježíš je tedy jejím prvorozeným a zároveň jednorozeným synem. Maria jiné děti neměla. Sv. Augustýn vyjádřil víru první církve slovy: „Maria byla pannou před porodem, při porodu a po porodu.“ Někteří tvrdí, že po porodu už ne, že měla jiné děti. To je však lež. Předal by snad Ježíš z kříže svou Matku cizímu člověku, kdyby měl bratry a sestry? Ne. Předal by ji jejím vlastním dětem. To je jen jeden z mnoha argumentů o ustavičném panenství Bohorodičky.

V Písmu svatém je napsáno, že Ježíš VIDĚL učedníka pod křížem. Ježíš ŘEKL učedníkovi: „Hle, tvá Matka!“ – a učedník ji přijal do svého nejvlastnějšího – řecky eis ta idia; tedy ne pouze k sobě, ale V SEBE. Tu se mluví o učedníkovi. Kdo je to učedník? Ježíš říká: „Tak ani žádný z vás, kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem.“ (Lk 14,33) Nejen Janovi, ale každému učedníkovi, který duchovně stojí pod křížem, dává Ježíš svou matku. Tu dochází k duchovní transplantaci nového srdce podle Božího přislíbení: „Dám vám nové srdce.“ (Ez 36,26) Tím novým srdcem je Maria. Ona je nové duchovní centrum. My totiž máme v sobě Evu. Jak? Jde o duchovní otravu, kterou jsme po ní zdědili. Je to starý člověk v nás, naše hříchem porušená přirozenost. Proto nám Ježíš dává nové srdce, nové duchovní centrum. Není to fyzický sval. On to nové srdce stvořil. Je to území, kde platí jiné zákony, protože Maria byla uchráněna dědičného hříchu.

Příklad: Když v Maďarsku v roce 1956 vypuklo povstání proti komunizmu, chtěli komunisté odsoudit na smrt také maďarského kardinála Mindszentyho. On se však v převlečení dostal na americké velvyslanectví. Tím v Maďarsku byl, a zároveň nebyl. Tam totiž platily jiné zákony, podle kterých byl hrdinou. Kdyby však překročil práh velvyslanectví, kdokoliv ho mohl zabít. Tam už platily jiné zákony.

Nyní se dostáváme k otázce pravé svobody a řešíme na hloubku otázku dědičného hříchu – ložiska zla v nás. Boží slovo říká: „Nejlstivější ze všeho je lidské srdce.“ (Jer 17,5) Tak je popsán dědičný hřích, který nás tahá za nos a má v sobě genetický kód sebezničení. Dnes se projevuje masově na celém lidstvu prostřednictvím genderové ideologie a programu redukce na takzvanou zlatou miliardu. Je to plánovaná sebevražda a národy jakoby ztratili rozum: přijímají opatření, která k ní vedou. Ano, to činí hřích. Když mu člověk dá prostor, udělá z něho otroka, a pak už ať chce nebo nechce, jde to s ním dolů. Když totiž řekne A, musí říct i B, a pak dále a dále... To už jde stěží zastavit. Proto potřebujeme v duchovním boji s hříchem, s tou vtělenou lží a temnotou v nás, Boží pomoc. My sami sebe nedokážeme vytáhnout za vlasy z bažiny hříchu, jako to udělal baron Prášil.

Starý člověk nás neustále staví proti Bohu, proti Jeho přikázáním i proti bližním. Někdy se to neprojevuje tak silně, pokud jde o nějaké maličkosti. Ale jestliže tato různá drobná utrpení a překřížení naší vůle člověk nepřijímá s děkováním jako kříž, s kterým jde za Bohem, nekaje se z toho a neodevzdává to Bohu, začne to v něm „kvasit“ a najednou přijde výbuch proti Bohu, až takové rouhání, a zaujme postoj, jako by Bůh měl být jeho služebníkem, který mu má všechno splnit, a potom jakmile něco není podle jeho představ, zatne pěst…

I toto Bůh dopouští, abychom viděli, co to v nás je, jinak bychom si mysleli, že jsme téměř svatí a bez hříchu. Jenom Bohorodička byla neposkvrněná, my všichni jsme hříšníci. Písmo svaté říká: „Všichni zhřešili…“ (Ř 3,23), protože jsme se v hříchu už narodili. To, že Bohorodička byla dědičného hříchu uchráněna, se stalo kvůli nám, aby nám dala Spasitele.

Možná by jí chtěl někdo závidět…Víte však, kolik má starostí, aby se postarala o všechny neposlušné děti? Musí vidět tu lidskou bídu, nést ji, vidět, jak plivají Ježíšovi do očí, Maria znovu a znovu prožívá Golgotu spolu se svým Synem, znovu a znovu stojí pod křížem. Ona je opravdu Královna mučedníků. Nemysleme si, že ji to nic nestálo. Maria je Matka bolesti, která s Ježíšem sdílí lásku k nám, starost o naše duše, o naši spásu. Bojuje za každého z nás. A my jsme kolikrát jako umíněné, neposlušné děti. Tolik trápení má s námi.

Svatý apoštol Jan v závěru knihy Zjevení píše: „A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha. A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: ‚Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi...‘“ (Zj 21,2-3)

Maria je v duchovním smyslu skutečně tím novým Jeruzalémem. Skrze ni nám Bůh dal Spasitele. Ona je to nové město, to místo, kde neplatí zákony hříchu, ale platí jiné, Boží zákony. Ona je Kecharitomene – plná milosti, jak říká archanděl Gabriel, když ji pozdravil v čase vtělení Božího Syna.

Slavíme svátek Neposkvrněného početí Panny Marie. Obracejme se v modlitbách na svou neposkvrněnou Matku nejenom dnes, ale v každém pokušení a v každé potřebě.

Stáhnout: Slovo otce patriarchy na svátek Neposkvrněného početí Panny Marie

Byzantský katolický patriarchát (BKP) je společenství mnichů, kněží a biskupů, žijících v klášterech. V čele BKP stojí patriarcha Eliáš s dvěma biskupy-sekretáři +Timotejem a +Metodějem. BKP povstal z potřeby hájit základní křesťanské pravdy proti herezím a apostazi. Pseudopapeže Bergoglia neuznává a nepodřizuje se mu.