„Dotazujte se na vůli Hospodinovu a jeho moc, jeho tvář hledejte ustavičně.“

V žalmech se často opakuje výzva, abychom hledali Hospodina. Máme hledat Jeho tvář i Jeho moc, tedy i Jeho všemohoucnost. Proces hledání je proces bolestný. Když člověk něco ztratí, má nepokoj, duševní bolest, zvláště když šlo o důležitou či cennou věc. Nejcennější věcí je pro nás život věčný. A ten život je nám dán Bohem v Jeho Synu Ježíši Kristu.

Hledat Hospodinovu tvář znamená vejít do Boží přítomnosti, uvědomit si, že Bůh mě vidí, já se Mu cele otvírám a vím, že nemá smysl před Ním něco skrývat, protože On ví všechno.

Tvář Jeho Syna, mého Vykupitele, Ježíše Krista, rovněž hledám v modlitbě. Mohu si Ji vybavit i velmi živě a konkrétně. Tento vnitřní obraz je tím pravdivější, čím vnitřnější mám vztah k Ježíši. Proto světci zdůrazňovali vnitřní modlitbu založenou na rozjímání o Kristově utrpení, a to zvláště v posledních hodinách na kříži. Měli tři krátká hesla: vidím, slyším, prožívám. V duchu viděli Ježíšovy probodnuté ruce, z kterých teče krev, slyšeli bolestné sténání a prožívali bolest spolu s Ním. Někteří světci dokonce obdrželi na svém těle stigmata – Kristovy rány na rukou, na nohou i v boku. My nemáme toužit po tom mít stigmata, my máme toužit po vnitřním spojení s Ježíšem! Máme si klást otázku: Co jsi Ty, Ježíši, vytrpěl pro mě, a co já pro Tebe?

Nejen v modlitbě, ale i v konkrétním utrpení, ať už je duševní či fyzické, máme spojovat svou bolest s bolestí Ježíšovou, prožívat s Ním spoluukřižování tím, že se v dané situaci zřekneme své vůle, své nevěry, svých výčitek, a naopak začneme za utrpení děkovat. Víme přece, že může být využito jako očistec na zemi, který nás uchrání od očistce po smrti. Zároveň může být i zdrojem získané milosti pro misii. Mnozí se pak obrátí z cesty smrti na cestu života. Jistá světice volá, že by chtěla trpět to největší utrpení až do konce světa, kdyby to přineslo spásu třeba jen jediné duši. Utrpení si nemusíme vymýšlet, když ale přijde, je třeba ho s vírou přijmout. Samozřejmě, jsou situace, kdy se utrpení máme vyhnout, pokud se mu ale vyhnout nedá, máme je přijmout s vírou a ve spojení s utrpením Ježíšovým.

Co se týče zobrazení Kristovy tváře různými umělci, ne vždy nás disponuje k osobnímu vztahu k Ježíši. Zvláště moderní umělci, kteří nemají vnitřní vztah k našemu Pánu a Spasiteli, nejsou schopni namalovat pravdivou ikonu Kristovy tváře. Obraz umělce, který zároveň maluje i nečisté obrazy nebo se zabývá okultními praktikami a pohanskými pseudonáboženstvími či poslouchá dekadentní hudbu a má ducha světa, je pro věřící ve vztahu k Ježíši překážkou. Pravá ikona musí vést k osobnímu vztahu a mluvit, vzbuzovat v člověku soucit s velkým utrpením a zároveň lásku k Ježíši. Většina moderních ikon a soch nejenže nevede ke zbožnosti ani k osobnímu vztahu k Ježíši, ale je přímo přehlídkou karikatur a rouhání se Bohu.

V Kristově tváři by měl být vyjádřen hluboký pohled z Ježíšových očí do mých očí. Musí mě vést nejen k vědomí velkého utrpení, které Ježíš za mě přináší, ale i k poznání Jeho nezištné lásky. Musí mi působit bolest z toho, že Krista doopravdy nemiluji, nezachovávám Jeho přikázání, nenacházím si na Něho čas. Samozřejmě každý den máme své závazky a musíme plnit své povinnosti, nemůžeme být 24 hodin na modlitbách, to je nemožné a to Bůh po nás ani nechce. Ježíš ale bolestně říká apoštolům a Jeho slova platí i pro nás: „Nemohli jste aspoň hodinu se mnou bdít? Bděte a modlete se!“ Ano, aspoň jednu hodinu denně. To je minimum, co můžeme udělat pro svou duši, zvláště v dnešní době, kdy lidé sedí i celé hodiny u internetu. Většinou se otvírají marnostem, a dokonce i škodlivým věcem pro duši. A kdyby nic, utrácejí tak spoustu času. Komunikace v rovině horizontály, i kdyby šlo o internetovou misii, nestačí. Křesťan si musí pro Boha každopádně vyčlenit pevný čas, a to alespoň jednu hodinu denně. Proto je i tak důležité pro každou křesťanskou rodinu zachovávat modlitební čas – svatou hodinu od 20-21 hodin. Bez ní mysl zůstává v chaosu světa a člověk nenachází sílu k zachovávání Božích přikázání ani k vzájemné komunikaci mezi nejbližšími v rodině. Rovněž je důležitá i hodinová modlitební stráž každý čtvrtý týden v měsíci. Pokud stráž drží co nejvíce modlitebníků, vytváří nepřetržitou modlitbu k Bohu za nás, naše rodiny i náš národ a je misií modlitby.

Tedy, když se člověk modlí, má v modlitbě hledat Boží tvář, to znamená uvědomit si, že Bůh mě vidí. Když za něco prosíme, máme si být vědomi, že u Boha není nic nemožného. Máme uvěřit jako svatá Bohorodička a pak stát pevně ve víře. To se vztahuje především na to, když prosíme za duchovní hodnoty, za obrácení bližních, za jejich spásu. Zvláště je nutné, aby se rodiče modlili za své děti, především za ty zbloudilé.

Stáhnout: Rozjímání nad Ž 105,4