Závěr všeho, co jsi slyšel: Boha se boj a Jeho přikázání zachovávej;

na tom u člověka všechno závisí.

Tímto a následujícím veršem končí kniha Kazatel, která hned na počátku knihy zdůrazňuje: „Marnost, samá marnost, řekl Kazatel, marnost, samá marnost, všechno pomíjí.“ A klade otázku: „Jaký užitek má člověk ze všeho svého pachtění, z toho, jak se pod sluncem pachtí? Pokolení odchází, pokolení přichází, ale země stále trvá. Slunce vychází, slunce zapadá...“ (Kaz 1,1-5) Dále píše: „Všechno má svůj čas, je čas rození, je čas umírání, čas sázet i čas trhat, čas ranit i čas léčit... čas plakat i smát se, čas mlčet i čas mluvit... Bůh všechno učinil krásně a v pravý čas. Lidem dal do srdce i touhu po věčnosti. Jenže člověk nevystihne začátek ani konec díla, jež Bůh koná.“ (Kaz 3,1-11) „Poznal jsem, že vše, co činí Bůh, zůstává navěky, nic k tomu nelze přidat ani z toho ubrat.“ (v. 14) „Řekl jsem si v srdci, spravedlivého i svévolníka bude soudit Bůh. Nastane čas soudu nad vším děním, nad vším, co koná.“

„Raduj se jinochu ze svého mládí, užívej pohody ve svém jinošství a jdi si cestami svého srdce, za vidinou svých očí. Věz však, že tě za to všechno Bůh postaví před soud. Hoře si ze srdce vykliď a drž si od těla zlo, vždyť mládí a úsvit jsou pomíjivé. Pamatuj na svého Stvořitele ve dnech svého mládí, než nastanou zlé dny...“ (Kaz 11,9-12,1)

„Prach se vrátí do země, kde byl, a duch se vrátí k Bohu, který jej dal. Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel, všechno pomíjí.“ (Kaz 12,7-8)

Dva týdny si budeme opakovat slovo života: „Závěr všeho, co jsi slyšel: Boha se boj a Jeho přikázání zachovávej; na tom u člověka všechno závisí.“ V tomto verši je zdůrazněna bázeň Boží, která vychází z reality, že člověk si uvědomuje vlastní smrt. Ježíš řekl: „Buďte připraveni, neboť neznáte den ani hodinu“ a smrt přirovnává k zloději, který přichází nečekaně v noci. Zdůrazňuje, abychom byli připraveni! Lidé umírají na rakovinu, na stáří, v autonehodách i v jiných náhlých a nečekaných neštěstích. Po smrti pak následuje Boží soud a věčné nebe nebo věčné peklo. Pravá moudrost je být připraven na smrt.

Když si mladí chlapci, mezi nimiž byl i svatý Alois, ve volném čase hráli, byla jim položena otázka: „Co byste dělali, kdybyste věděli, že vás za několik okamžiků čeká smrt?“ Mladíci většinou odpovídali, že by ještě rychle vykonali svatou zpověď. Když se zeptali svatého Aloise, odpověděl: „Já bych si hrál dál.“ Všichni byli pohoršeni takovou odpovědí. Připadala jim jako odpověď nějakého nevěrce. On ale řekl: „Já jsem každou chvíli připraven na smrt. Žiji tak, jakoby každou chvíli měla přijít smrt a já měl přejít na věčnost.“ On byl jistě poslušný i tomuto Božímu slovu: „Boha se boj a Jeho přikázání zachovávej.“ Kdo se bojí Boha, ten se vyhýbá hříchu. A kdo zachovává Jeho přikázání, dostává světlo, sílu a čistou lásku k Bohu i k bližnímu. Je tak na smrt připraven každou chvíli. To je pravá moudrost.

Stáhnout: Rozjímání nad Kaz 12,13