Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec.

Toto je jediný Ježíšův komentář k modlitbě Otčenáš, v níž prosíme: „Otče, ... odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.“ Podmínkou, aby mi Bůh odpustil je, že já odpustím daleko menší provinění, kterých se vůči mně dopustil můj bližní. Člověk, který si je vědom svých vin před Bohem i trestu, který ho za tyto viny čeká, přijímá jako samozřejmost, co po něm Bůh žádá. Ježíš dále dodává: „Jestliže pak neodpustíte lidem jejich provinění, ani Otec váš neodpustí vám provinění vaše.“ Takže věc je naprosto jasná.

Jsou lidé, kteří říkají: „Nemohu se zbavit pocitu viny, nemám víru na to, že mi Bůh skutečně odpustil. Vyznal jsem své hříchy, ale pocit viny trvá dál.“ Důvodem nepokoje v duši a nejistoty odpuštění je právě to, že člověk neodpouští svým bližním jejich drobná provinění a zůstává v hořkosti. Někdo říká: „Odpouštím, ale nezapomínám.“ K takovému postoji mají sklon zvláště některé ženy. V podstatě to znamená, že vůbec neodpouští, ale zůstává v hořkosti a uraženosti. Proč tomu tak je? Protože je zahleděna do svého ega a řídí se jen svou pýchou a svými pocity. Nemá pravou, biblickou víru, která hledí k Bohu a nechce si uvědomit hroznou realitu, že ve stavu neodpuštění směřuje do pekla. Tato falešná víra prakticky nepočítá s pravdivým pokáním ani s pravdivou sebekritikou. Ježíš ale říká, že máme nejen viníkům odpouštět, ale dokonce máme jít první a odprošovat je: „Nejprve jdi a smiř se se svým bratrem.“ Pokud by bratr usmíření odmítl, Bůh ale vidí mé jasné gesto odpuštění, a navíc i pokoření, a to má velkou cenu. Tím si vykupuji očistec.

Stáhnout: Rozjímání nad Mt 6,14