Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy jednejte s nimi;

v tom je celý Zákon, i Proroci.

Tímto slovem si připomínáme velmi důležité pravidlo pro náš osobní život, pro naše vztahy s našimi nejbližšími i pro naše vztahy vůči jiným lidem. My máme většinou nároky na druhé, co by měli dělat, anebo smutek nad tím či výčitky, že nedělají to, co jsme si my představovali. Ba dokonce chodíme zachmuření, že je nenapadlo, co bychom si přáli. To je pohled starého člověka. My se právě z tohoto nezdravého myšlení máme poučit, a naopak máme se učit pravdivé sebekritice. Musíme předpokládat, že stejně tak nezdravě uvažuje i ten druhý. Totiž kdybychom mysleli ve vertikále, tedy hledali nejprve Boží království, spásu své duše a na modlitbách komunikovali s Bohem, pak bychom usilovali nejprve o Boží království v sobě a upřednostňovali bychom ho před časnými a pomíjejícími hodnotami, jako jsou lidská sláva, uznání, nadměrné bohatství, marnosti atd. To vše nám brání v zajetí na hlubinu svého nitra a vytváří v naší duši určité vrstvy, které ovlivňují naše myšlení i naši vůli. Spojují nás pak s duchem tohoto světa a zároveň i s duchem lži a smrti, aniž si to uvědomujeme.

K proniknutí tohoto temného labyrintu v naší duši potřebujeme světlo poznání. A to poznání dává Bůh úměrně tomu, nakolik se snažíme být věrni v modlitbě a zároveň i věrni v realizování Jeho přikázání. Boží přikázání nejsou k tomu, abychom o nich filosofovali, ale k tomu, abychom je realizovali. A právě jak modlitbou, tak realizováním Božích přikázání dostáváme nadpřirozené světlo. První a největší přikázání je milovat Boha. To pro nás na prvním místě znamená vyčlenit si pro Něj čas, tedy najít si čas na modlitbu, na rozhovor s Ním, na živou komunikaci. Zvláště je nutné v duchu hovořit s Kristem ukřižovaným, dívat se do Jeho tváře i do Jeho ran, z nichž vytekla krev na odpuštění našich hříchů. Jeho kříž je prostředkem k vysvlečení našeho starého člověka, abychom pak mohli obléci nového.

Druhé přikázání je milovat bližního jako sebe. A zde nám Ježíš dává konkrétní návod, jak máme bližního milovat. Nejde o nějaký citový výlev, ale jde o vnímání důstojnosti našeho bližního, který má rovněž nesmrtelnou podstatu – ducha – s kterým byl stvořen k obrazu Božímu. I za něho zemřel Ježíš. Ale i on má starého člověka, stejného, jako mám já, a ten udržuje jeho i mě v temnotě. Ta temnota je spojena s egocentrismem neboli s lidskou pýchou. Ta nenávidí pravdu, zvláště ve chvíli, když mu povíme jeho chybu. Totéž ale platí o nás. Když nám někdo poví chybu, také to nepřijímáme či máme smutek nebo se urážíme. Svatí se radovali, když je někdo pokořoval, protože věděli, že tak je vrstva temnoty prorážena laserem Božího světla, které vnáší poznání a uvádí do duchovních tajemství vztahujících se bytostně k našemu životu časnému i věčnému. Právě tato očista je postavena na určitém zákonu spravedlnosti: Jak vůči sobě, tak vůči druhému. My to ale nerespektujeme. Ježíš nás vybízí, abychom se tomu učili. Tato cesta je spojena s čistou láskou k bližnímu, že chceme jeho dobro, takové, jaké chceme sami pro sebe, tedy to dobro nejvyšší, a tím je spása duše. Toto je pravý význam Božího přikázání milovat bližního jako sebe. K jeho naplnění slouží právě učit se měnit myšlení podle principu, který nám zde, v tomto požadavku, dává Ježíš. Máme dělat druhému to, co chceme, aby i on dělal nám. Tedy my máme začít nejprve, nečekat, že to bude dělat ten druhý. To slovo nejprve je velmi důležité. Ježíš ho zdůrazňuje, i když hovoří o vyjmutí trámu ze svého oka. Říká: „Nejprve ty vyjmi trám ze svého oka a pak...“ Tedy z naší strany to vyžaduje aktivitu dělat první kroky, stát se duchovními průkopníky. Tím však, že to děláme pro druhé, děláme to hlavně pro sebe. To je i správná láska k sobě, která je oproštěna od egoismu, protože sleduje duchovní dobro jak své, tak i druhého, a tím je spása.

Co chceme, aby nám jiní dělali, dělejme nejprve my jim. Chceme, aby vůči nám byli trpěliví, buďme nejprve my trpěliví k nim. Chceme, aby nám pomáhali, pomáhejme nejprve my jim. Chceme, aby s námi měli soucit, mějme ho nejprve my s nimi v jejich problémech. Nečekejme hned uznání či odměnu. Bůh nám to odmění už tím, že nám dá zvláštní světlo a moudrost i pokoj do duše. Navíc, když nebudeme uznáni, můžeme tím spíše vnímat bolest a opuštěnost Ježíše, o kterého také ve svém životě nestojíme a ani ostatní nestojí, ačkoliv nás nejvíce miluje a nejvíce pro nás vykonal. On chce naše největší dobro. Tu pochopíme tzv. černý nevděk, kterého se ale sami vůči Ježíši dopouštíme, aniž si to uvědomujeme, a mnohdy se ho dopouštíme i vůči našim nejbližším. Dokud to nezakusíme na sobě, nejsme schopni vnímat, že se toho dopouštíme vůči Pánu Ježíši, a pak pochopíme, že se toho dopouštíme i vůči našim bližním. Máme své problémy a nevnímáme problémy toho druhého. Jdeme vedle sebe životem a kolikrát i v jedné rodině žijí vůči sobě navzájem jako úplní cizinci.

„Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy jednejte s nimi,“ to je skutečně zlaté pravidlo, které je třeba realizovat po celý svůj život. Denně se v něm cvičit, denně skládat účty před Bohem. Bližní, který nás určitým způsobem zarmucuje, je nám v konkrétní etapě našeho života dán k očistě duše. Působí nám bolest svým nevděkem, uráží nás či kritizuje, dokonce před druhými pomlouvá, roznáší různé pletky, i když mnohdy ani nemá zájem nám uškodit. My ale, když se dozvíme, ještě i s komentářem druhého, co bylo o nás bez nás řečeno, velmi to prožíváme a urážíme se. To samé ale děláme i my, i když nás to v naší uraženosti vůbec nenapadne. Je potřeba, abychom si to uvědomili, že to sami děláme, a dávali si na svá slova pozor. Jistý spisovatel, když pozval své přátele, dal ke stolu ještě židli, která zůstala prázdná. Bylo na ní napsáno „nepřítomní jsou přítomni“. Pak, když se mluvilo o někom, kdo tam nebyl, hovořilo se tak, jako by tam byl.

Svatý Basil uvádí jen dvě výjimky, kdy je třeba o nepřítomném říct nepříjemnou pravdu, a není to pomluva:

1) Když hrozí nebezpečí, že by se zlo bralo jako dobro. Například podvodník se usmívá, takže ho nikdo nepodezřívá, ale kdo zná jeho pravý úmysl, je povinen odhalit, jaká je pravda.

2) Když se tato nepříjemná pravda říká s úmyslem napravit hříšníka. V této věci jsou povinni hlavně ti, kteří mají autoritu a zodpovědnost, neskrývat chyby druhého, podřízeného, ale stavět je do světla a hledat způsob, jak ho napravit.

V našich vzájemných vztazích zapomínáme na Ježíše. Často si položme otázku: Kde je Ježíš v našich vztazích a kde vůbec je Ježíš v našem soukromém životě? Kde je v našem myšlení, v našich plánech či v našem strachu? Pokud by nám vztah k Ježíši byl motivací, nebylo by nám tak těžké se před druhým pokořit. Právě pokořování je pro nás ta nejúčinnější očista od temnoty, ve které nás drží starý člověk – naše ego. To je jako zeď vězení, za kterou je držen Ježíš, který je v nás jako v nějakém otroctví. On v nás žízní a hladoví po spáse naší duše. Žízní v nás podobně jako žíznil na kříži, když zvolal „Žízním!“. Žízní po tom, abychom ve svém životě dosáhli spásy. Nám je většinou spása lhostejná, ale i sebemenší marnosti upřednostňujeme. Tato hloupost a nemoudrost je důkazem, že v nás je temnota dědičného hříchu. Nevyužíváme, ale utrácíme svůj život. Nekonáme skutky, které mají hodnotu pro věčnost. A právě zde je určitým vykřičníkem utrpení, které Bůh dopouští, abychom se zastavili a uvědomili si, kam kráčíme, zda cestou spásy, anebo cestou vlažnosti a cestou světa do zavržení.

Druhé největší přikázání je „milovat bližního jako sami sebe“. Abychom to dokázali, potřebujeme mít životní modlitební řád. V modlitbě pak můžeme své bolesti dávat Ježíši ukřižovanému a od Něj čerpat sílu do dalšího boje. V modlitbě dostaneme právě to světlo, které nejvíce potřebujeme. Jsou dvě oblasti, v nichž máme denně dělat konkrétní kroky. První je hovořit s Ježíšem v naší vnitřní modlitbě, zvláště v čase modlitební stráže anebo i ve svaté hodině. Druhá oblast se týká našeho cvičení se ve správných a křesťanských zásadách ve vztazích k našim nejbližším. To se máme dennodenně učit, dennodenně trénovat, dennodenně pokořovat své ego. Kolikrát je to jako naše duchovní mučednictví. Za to pak dostaneme světlo i sílu. Vidíme, kolik je dnes cynismu, nevděčnosti u lidí, kteří jsou ovlivňováni duchem světa, zvláště skrze smartphony a různé programy, které v nich cílevědomě pěstují egoismus. My se ale nejprve ve vnitřní modlitbě a pak během dne snažme k druhým přistupovat podle Ježíšova pravidla: „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy jednejte s nimi; v tom je celý Zákon, i Proroci.“

Stáhnout: Rozjímání nad Mt 7,12