Srdce čisté stvoř mi, ó Bože,

a ducha přímého obnov v mém nitru.

Nezamítej mne od své tváře,

a svého svatého Ducha neodnímej ode mne.

Tyto dva verše jsou součástí kajícího žalmu, který se modlil král David po svém pádu. Žalm začíná slovy: „Smiluj se nade mnou, Bože, pro své veliké milosrdenství a pro své velké slitování zahlaď mu nepravost. Smyj ze mne dokonale mou nepravost, očisti mne od mého hříchu. Vždyť já svou nepravost vyznávám a můj hřích je stále přede mnou.“

V této kající modlitbě, která byla jistě provázena i hojnými slzami, král David prosil o čisté srdce a obnovu ducha. Tato modlitba vyjadřuje ale i hluboké tajemství týkající se stvoření nového srdce. Bůh později skrze proroka Ezechiela zaslíbil: „Dám vám nové srdce a... nového ducha.“

Davidova prosba: „Stvoř mi čisté srdce“ vyjadřuje, že lidské srdce není čisté ve své podstatě. Je narušeno prvotním hříchem, který dědíme po prarodičích. Z této duchovní nečistoty vychází nejen morální nečistota, ale i veškeré zlo, kterého se člověk i lidstvo dopouští. Král David v tu chvíli osvícen Duchem Božím, aniž by možná vnímal celou hloubku tajemství, přesto pronáší slovo: „stvoř“, tedy touží po novém srdci. Právě na takovou touhu Bůh odpovídá skrze proroka Ezechiela: „Dám vám nové srdce.“ Tím novým, neposkvrněným srdcem je nová Eva, nová žena, kterou je Přesvatá Bohorodička. Duchovní transplantace tohoto nového srdce se uskutečnila v hodině Ježíšovy smrti na kříži. Pod křížem stál učedník, kterému Ježíš řekl krátké, ale s Boží všemohoucností spojené slovo: „Hle, tvá matka.“ Na toto slovo učedník reagoval vírou a přijal novou matku. Eva je matkou hříšného pokolení. Maria je matkou nového pokolení a prvorozeným je samotný Boží Syn.

Zvláště v dnešní době transhumanismu a genderismu, které vedou k sebezničení jedince i lidstva, platí prorocké slovo z Fatimy: „Nakonec moje Neposkvrněné srdce zvítězí.“ Bohorodička má neposkvrněné srdce, ale ona je i celá neposkvrněná. Pokud jsme ji přijali za matku a denně vírou vcházíme do této pravdy, pak nás jako naše duchovní matka v bolestech znovu rodí, dokud nebudeme přetvořeni v Krista (Gal 4,19). Toto naše vnitřní přetváření činí Duch svatý spolu s ní. Tedy podmínkou nového života, Božího života v nás, je nové srdce a Duch svatý.

David také prosí o obnovu přímého ducha ve svém nitru. Apoštol Pavel v 8. kapitole Římanům píše: „Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti.“ (v. 16) Tedy je náš lidský duch, který je podstatou naší duše, a je Duch Boží, který naplňuje nitro těch, kdo činí pokání.

Písmo také svědčí, že my, pokřtění, jsme živým chrámem Ducha svatého (1Kor 6,19). Kdo však těžkým hříchem vyžene Ducha svatého, chrámem Božím už není, dokud neučiní pravdivé pokání. David nás v tomto žalmu motivuje k tomu, co je v životě křesťana nejpotřebnější, a to je pravdivé pokání. Potřebu kajícnosti a kajícího smýšlení vyjadřuje i slovy: „Hřích můj je stále přede mnou.“ Bůh nám odpustil hříchy, ale aby nastalo i uzdravení duše, musíme si znovu uvědomovat, co nám bylo odpuštěno a znovu s pravou lítostí oplakávat své hříchy. Rovněž konáním dobra máme vynahrazovat zlo, které jsme vykonali, i když nám byl věčný trest odpuštěn. Duše ale ještě není plně očištěna od hříšné náklonnosti. Pokud zadostiučinění nečiníme, čeká nás bolestný očistec. Moudrý křesťan se svatým Augustinem volá: „Pane, řež a trestej mne zde na zemi, ale uchraň mě muk na věčnosti (v očistci).“

Stáhnout: Rozjímání nad Ž 51,12-13