Vždyť víme, že ten, kdo vzkřísil Pána Ježíše,

také nás s Ježíšem vzkřísí a postaví před svou tvář spolu s vámi.

Tomuto citátu z Písma předchází: „Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás. Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých; jsme bezradní, ale nejsme v koncích; jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni; jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi. Stále nosíme na sobě znamení Ježíšovy smrti, aby i život Ježíšův byl na nás zjeven. Vždyť my, pokud žijeme, jsme pro Ježíše stále vydáváni na smrt, aby byl na našem smrtelném těle zjeven i Ježíšův život. A tak na nás koná své dílo smrt, na vás však život. Ale máme ducha víry, o níž je psáno: ‚Uvěřil jsem, a proto jsem také promluvil‘ – i my věříme, a proto také mluvíme.“ (v. 7-13) Boží slovo zdůrazňuje jednotu s Kristem ukřižovaným a naše stálé vydávání se do Kristovy smrti. Znamená to zříkat se vlastní vůle i v malých věcech, a to před Boží tváří, tedy být si vědom, že Bůh mě vidí a že já tuto malou věc konám z lásky k Němu.

Následující, 14. verš si budeme připomínat po celé dva týdny. Skrze Kristovo vzkříšení dostáváme nový život. Dále je napsáno: „A proto neklesáme na mysli: i když navenek hyneme, vnitřně se den ze dne obnovujeme. Toto krátké a lehké soužení působí přenesmírnou váhu věčné slávy nám, kteří nehledíme k viditelnému, nýbrž k neviditelnému. Viditelné je dočasné, neviditelné však věčné.“ (v. 16-18) Náš pohled má být upřen vzhůru, k budoucí věčné slávě a máme si být vědomi, že soužení a utrpení, které prožíváme, je jen krátké.

Ve 14. verši je řečeno, že víme, tedy jsme zároveň hluboce přesvědčeni a máme naprostou jistotu, že Ten, kdo vzkřísil Pána Ježíše, také i nás s Ježíšem vzkřísí. Smrt není pro nás koncem, ale je přechodem do nového života. Máme proto pamatovat na Ježíšovu výzvu, abychom, dokud zde žijeme, využívali čas, protože tento den prožijeme jen jedenkrát a už se nikdy nevrátí. Tento časový úsek máme využít, abychom získávali věčné poklady, které nám zloději nevykopou a rez nezkazí. Jsou to skutky víry – drobný sebezápor, pokoření, pochválení druhého, úkon víry spojený s pokáním a prosbou o pomoc či s poděkováním, a to i za to, co zatím nechápeme. Tyto maličkosti ve skutečnosti nejsou maličkostmi, protože skrze ně získáváme velké poklady v nebi. Tedy máme žít z víry. Máme počítat s tím, že i naše tělesná schránka bude proměněna podobně, jako bylo po vzkříšení duchovně proměněno Ježíšovo tělo. Nepodléhá už zákonům hmoty, ale jen zákonu Ducha. Náš duch i duše budou žít i po momentu naší fyzické smrti. Hned se ocitneme před Boží tváří. Je proto třeba, abychom se už i v tomto úseku našeho života snažili být před Boží tváří, především v našich modlitbách. To znamená, abychom si byli při modlitbě vědomi toho, že Bůh mě vidí, zná, miluje, já s Ním hovořím, a to upřímně, takový, jaký jsem, nic před Ním neskrývám. A když v tomto vědomí stojím a mluvím s Ním, Bůh ke mně obrací svou tvář. Problém je jen v tom, že já kvůli roztržitosti brzy svůj duchovní pohled, tedy svou duchovní tvář, odvracím a zase se spojuji s marnostmi, aniž bych si toho byl hned vědom. Modlitba je proto i bojem s roztržitostí a musíme se znovu a znovu vracet do Boží přítomnosti.

Chodit před Boží tváří máme i během dne. Když přijde nějaký problém, kratince se zastavme, uvědomme si – Bůh mě vidí – a krátce se na Něj obraťme s prosbou o světlo a o pomoc. Bůh dopouští během dne určité problémy, tedy kříže, protože jsme svým pohledem i svým srdcem zaměřeni jen na pozemské starosti a na Boha zapomínáme. Pamatujme proto na heslo, které je zároveň součástí modlitby ve svaté liturgii: „Vzhůru srdce!“ Je třeba ho mít u Pána!

Stáhnout: Rozjímání nad 2 Kor 4,14