Člověk se může chlubit zlými i dobrými věcmi. Pokud se chlubí zlými, toto chlubení je v opozici nejenom Bohu, ale i bližnímu. Pokud se chlubí dobrými věcmi, může to být znak pýchy a může to být zneužito k ponižování bližního. Pokud má ale člověk čistou chloubu, která je v Bohu skrze Pána našeho Ježíše Krista, pak tato chlouba je zároveň svědectvím o Boží lásce vůči každému, kdo je skrze pokání smířen s Bohem a skrze víru spojen s Ježíšem a Jeho vzkříšeným životem v nás. Pokud nám tuto chloubu někdo závidí, má možnost učinit totéž – konat pokání, přijmout smíření, přijmout spásu a chlubit se také v čisté radosti skrze Ježíše, skrze Něhož jsme přijali smíření.

Praktické využití:

Při opakování tohoto verše je třeba si uvědomit slovo nyní – „nyní jsme přijali smíření“. To „nyní“ je spojeno s aktuální vírou, skrze kterou člověk v konkrétním okamžiku přijme Boží smíření. Toto „nyní“ prožíváme skrze Ježíše Krista. Skrze Něho přichází smíření v novém a novém okamžiku do našeho života. Smíření je spojeno s láskou k Ježíši: „Ten mě miluje, kdo zachovává moje přikázání“. Ježíšovo přikázání je víc než pouze zachovávání Desatera zevnějším způsobem. Ježíšovo přikázání zasahuje naše myšlení i naše srdce. V horské řeči Ježíš ukazuje, že nehřešíme jenom skutkem, který je dovršením, ale že hřích spočívá už ve zlém myšlení, dokonce v žádostivém pohledu. Žádostivost, hněv či nenávist vůči bližnímu, anebo i jiné hříchy, které jsou v myšlení, nás oddělují od živého spojení s Bohem. Proto musíme neustále konat pokání, tedy měnit své myšlení a věřit evangeliu (srov. Mk 1,15). Tedy pravdivá a hluboká chlouba je spojena s přijetím smíření skrze Ježíše Krista.