Andělé byli za jeden hřích svrženi do pekelné propasti. Hřích prvního člověka – neposlušnost, přinesl smrt. Smrt se vtělila do lidské duše a podmanila si ji. Od momentu prvního hříchu se celé lidské pokolení, každý člověk, rodí jako otrok hříchu. Nad lidskou duší vládne zákon hříchu a smrti. Člověk hájí to, co mu škodí a má odpor k tomu, co mu prospívá. Bůh dal k orientaci člověku svůj zákon. Protože je však člověk srostený s hříchem a je jeho otrokem, Boží zákon, který je dobrý a svatý, je pro něj nesnesitelným břemenem, kterého se chce za každou cenu zbavit. Hřích má člověk přirozeně za cosi vlastního, nemusí se zapírat, aby hřešil. Boží zákon má však za cosi cizího, co ho omezuje a svazuje, a dokonce mu takzvaně brání v jeho štěstí. Hřích působí skrze lež, kterou zkažená lidská přirozenost automaticky přijímá jako pravdu. Pravdě naopak nedůvěřuje, má vybudovaný přímo obranný systém před pravdou.

Zákon hříchu lze přirovnat k továrně na výrobu smrtících zbraní. Může se do ní dodávat ten nejvzácnější materiál – zlato, stříbro, platina,... jejím produktem je vždy strašný nástroj smrti. Proto neobrácený člověk, který nepostavil na první místo ve svém životě Ježíše a nepřijal Jeho Svatého Ducha, i kdyby se věnoval Božím věcem, vysvětloval Boží slovo, měl církevní úřad... výsledkem jeho činnosti vždy bude jen duchovní smrt.

Zde je kořen farizeismu v církvi. Annáš a Kaifáš zastávali Boží autoritu, měli Boží přikázání, celý Boží zákon, který je svatý, byli dědici Božích zaslíbení, ale jedno neměli – Ducha Božího. Jemu se vzpírali. Proto ve jménu Božího zákona, zabili Božího Syna, Ježíše Krista.

Zákon hříchu v nás je realita. Poslouží si i nejsvatějšími věcmi. Ve verších 9-10 a 11 znovu je ukázáno na hřích, který zneužil Boží zákon i Boží přikázání k našemu duchovnímu usmrcení. Totiž, od hříchu nás neosvobozuje ani zákon ani přikázání, ale pouze Ježíš Kristus svou výkupnou smrtí na kříži. Jeho smrtí jsme osvobozeni od hříchu, ale i od zákona. Jen v Kristu máme věčný život.